baraO Benidormu všechny průvodce píšou, že je to nejošklivější a nejméně autentické místo na celé Costa Blanca. Mají absolutní pravdu. Jediní, kdo si to tady užívají, jsou vrcholoví sportovci a vrcholoví kaliči. Ale propojení těchto dvou světů je tak šťavnaté, že stojí zato ho zažít, ať už patříte do kterékoliv ze jmenovaných skupin. Nebo do obou najednou, jak se to nedopatřením povedlo mě.
Už příjezd do Benidormu je roven kulturnímu šoku a vede k přehodnocení hesla „Vládni, Británie“. Pokud by totiž světu vládla britská střední třída, toho času spařená sluncem a levným pivem až pod obraz, zuřily by nečekaně drsné války o ložiska chmele a tetovacího inkoustu. Benidorm je na pohled malé Vegas a silueta patnáct pater vysokých hotelových paneláků poměrně účinně kazí poklidný vzhled dvou zátok bývalé rybářské vesničky spojených panoramatickým skalním výběžkem. Architektonickou ohavnost místa dokreslují všudypřítomné neony, španělské variace na pravé anglické a irské puby a disharmonické recitace pijáckých písní preludovaných pod okny ve tři ráno.
Tohle vidíte až do té doby, než se do Benidormu ponoříte jako do moře a necháte se jen tak unášet jeho vlnami. Pak se váš pohled na něj kompletně změní.
Od úsvitu do soumraku
Hlavní životní tepnou Benidormu je od východu do západu slunce Calla de Madrid, která se skládá z nepřetržitého řetězce barů, kaváren a tetovacích salónů, doplněných sem tam se krčícím supermarketem pro ty, kteří si chtějí koupit šampaňské k přímé konzumaci na pláži. To vše je obsypáno tvory hrochovitého habitusu a barvy dobře vařeného humra, kteří se potácejí napříč silnicí se sklenicí v jedné ruce a protestujícími játry v ruce druhé, halekají, zvrací, zpívají, demonstrují hru v rugby a obnažují svá těla obalená nedostatkem nedostatku až k hranici pokutovatelnosti.
Módou je nechat se zde tetovat a počet párty zažitých v Benidormu tak lze na kůži přítomných hrochů poznat podle počtu obrázků, až se jednomu zdá, že pokud u japonské yakuzy počet tetování na těle muže odpovídalo počtu zabitých protivníků, zde počet obrázků odpovídá počtu vypitých panáků. Naštěstí je většina současných Britů dostatečně vykrmena a místa pro výtvarnou tvorbu je na jejich těle víc než dost.
Pokročilá opilost zde není genderově podmíněna a především v okolí baru ve tvaru srubu, který se nachází zhruba v polovině trasy do starého města, a kde dostanete točený San Miguel za euro padesát, můžete potkat i dámy pozdně středního věku, kterak tiše sedí na chodníku a kymácejí se ze strany na stranu, protože jakéhokoliv jiného pohybu už nejsou schopny. Hláška „To zas bude na palmách nablito“ zde má každodenní platnost a nejlepší na tom je, že si z toho nikdo nic nedělá. Alkoholové i ochmatykové výstřelky jsou zde brány jako žádoucí norma a vy, ponořeni do výskajícího davu, si uvědomíte, že je to vlastně dobře.
Kde jinde než v Benidormu byste měli zapomenout na to, kdo jste, abyste na chvíli byli těmi, kterými být chcete? I kdyby to mělo znamenat, že budete otylým kovbojem ve vypasovaných koženkových kalhotách s velkou dírou na zadku.
Popelčino intermezzo
Po západu slunce se mumraj přesune do prostoru definovaného Av. de Europa a Av. del Mediterráneo. Ulice s názvy Calle Lepanto, Calle Gerona nebo Calle Ibiza jsou lemovány bary o různé tématice a hudební vybavenosti, jimž dominují podniky s živými stand-up výstupy a imitacemi známých tváří a hlasů v různém stupni povedenosti. S tím samozřejmě korespondují kostýmy přítomných návštěvníků, protože jdete-li si poslechnout poněkud barevnější klon Elvise, musíte na to mít kalhoty do zvonu. Dress code povoluje i bláznivé kostýmy odkazující na padesátá léta, čarodějnické procesy a lehké verze SM vyvedené v omyvatelné kožence.
Častý je výskyt skupinek dívek a mužů na rozlučce se svobodou, kteří pro tuto příležitost bývají vybaveni stejnými tričky s legračním popiskem, šerpami, korunkami a alespoň dvěma promilemi v krvi. Člověka jen napadá příběh o tom, jak se ženich a nevěsta potkali uprostřed tahu své vlastní rozlučky v nějaké pikantní až prekérní situaci. Ale třeba se v rámci rodinného klidu nejprve domluví, kam kdo tu svoji svobodu půjde zapít. Nebo si to vzhledem ke svému stavu nepamatují.
Pokud náhodou přijedete kostýmně nevybaveni, nezoufejte. V každé ulici je asijská večerka, kde kromě piva na cestu mezi dvěma bary (čítající v pesimistické variantě asi deset metrů) koupíte také kostým necudné kovbojky nebo zástěru s věrohodně vyvedeným plastovým penisem a holou zadnicí. Jste-li vybaveni kostýmem a asi padesáti eury, které určitě propijete (koktejl za 5 euro, pivo za 2-4 eura podle značky a velikosti), můžete zvesela nasednout na trenažér simulující rozzuřeného býka a řádit na něm tak dlouho, dokud vás neshodí nebo vy nevyhodíte půlku drinků na přilehlou, naštěstí omyvatelnou, podložku.
Něco jiného se stane, pokud paříte jako samostatná holčičí jednotka. Pro začátek je dobré se neobléknout příliš sexy, jinak budete vzhledem k častým podnikatelským záměrům dívek z východního bloku pokládáni za prostitutku. Ale pokud budete cudně sedět u baru a poslouchat španělskou variantu na starý dobrý rock, sem tam se k vám přitočí anglický gentleman a se slovy „Enjoy your night!“ před vás položí pivo. Protože doma pijete to, co máte, ale v cizině, co vám nalejou, navíc jste slušně vychovaná dívka, pivo vypijete. Načež se k vám přitočí jiný gentleman a přinese další pivo. Vzhledem k puritánské anglické výchově to většinou skončí při tom, že se na sebe v pauzách mezi písněmi mile usmíváte a odvážnější gentlemani se s vámi po několika pivech dají do stydlivého tance.
„I will treat you like a princess.“ říká Alex a objednává láhev Moët&Chandon. „Will come next weekend to Prague and buy you some diamonds.“ Protože šampaňské a diamanty jsou nejlepšími přáteli každé dívky, dávám se s ním do průzkumného rozhovoru. Alex má fousy, tetování na větší polovině těla, telefon implantovaný k uchu, s sebou dva prapodivné trpasličí nohsledy a evidentně se neživí ničím, co by alespoň vzdáleně připomínalo poctivou práci. Takových nočních ptáčků využívajících anonymity davu a výhodnosti směnného kurzu je tady spousta. Oba víme, že se už neuvidíme, a tak na chvíli přistupuju na pravidla hry. On je mafián, já jeho princezna, hovoříme o životě, o mém sportování a jeho patnáctiletém trestu odnětí svobody.
A oba moc dobře víme, že některé věci nejsou na prodej a iluze pohádkového plesu končí s rozbřeskem. Střevíček neztrácím, musím jej za pomoci jednoho z trpaslíků z utancovaných nohou sundat, a kličkujíc mezi střepy se vracím do své sportovní reality. Tak těsně se míjím s kamarády při jejich ranním výběhu na lačno podél pláže, že bych jim mohla kynout z baru s poslední sklenkou v ruce. Zítra už se budu zase coby běžkyně proplétat mezi těmi prapodivnými blázny, kteří mi kříží cestu a jsou pod obraz boží. Ale už jim budu rozumět a některým z nich ze staré známosti zamávám. A to je na Benidormu to úžasné – že máte na výběr, každý den.
Chill out s příchutí chilli
Párty v Benidormu nikdy nekončí a po horečce sobotní noci je na programu líná neděle. Před desátou ráno připomíná město svou vylidněností oblast stiženou morovou epidemií. Pak se do ulic vrací ruch a na rozdíl od ostatních dní tu můžete potkat i domorodce. Ti míří do kostela vyzdobeného květinami odshora až dolů a po mši na dlouhý oběd s celou rodinou. Španělé jí často a dlouho a hodiny konzumace jsou zcela uzpůsobeny siestovému naturelu. Snídaně v deset, oběd ve tři, večeře v deset. Několik chodů, tapas ke každé sklence, smršť chutí smíšená s vůní moře a dětským křikem.
Na skalním ostrohu s výhledem na Playa de Poniente si dávám krevety na česneku a chilli a sklenku růžového. Po nočním tahu musím opatrně, každý doušek mi rozbouří v krvi přítomné bublinky a už zase cítím stav, kterému Francouzi říkají „yvresse“. Jsem opojená. Slunce prosvěcuje moře a mě se ještě nechce odejít, a tak svůj vlčí opilecký hladíček krmím velkou mísou mušlí na víně a pozoruju řád světa. Vpravo se konají nedělní závody dračích lodí, vlevo na pláži kluci vytáhli trampolínu a učí se akrobatické skoky v písku. Na Balcón del Mediterráneo vyhrává na kytaru staré šlágry ohnivý Španěl, turisté se fotí na těch samých místech v těch samých strojených pózách a krmí svým egem sociální sítě. I když je nám do hlavy vštěpováno, jak originální a jedineční jsme, pravda je taková, že pozorovatel jejich profilů by jen žasl nad stejností obrázků i statusů. A že je možná lepší všechno tohle do hloubky zažít a neztratit nit pocitů při dokumentaci svého dokonalého života.
Loudavě se vracím podél Platja del Levant. Už zase to tady žije, kocovina splývá s další opičkou, jedna párty přechází plynule v druhou. Ti, které jsem včera viděla tančit, už tančí s někým jiným, zábava se líně rozjíždí. Vzhledem k dobré muzice, kterou míchá místní DJ, se ještě musím zastavit v Buddha baru na Copa Valenciana. V menu koktejlů sice není zapsáno přesné složení, ale základními surovinami jsou pomeranče, vodka a slunce, to vše smíchané do sklenice o velikosti malého akvária. V téhle pártyzeminezemi vás nikdo nešetří.
Píše Alex. „See u at Western tnight? X“. Už neodpovídám. Odcházím si dát sklenku sangrie do zapomenutého baru s úchvatným výhledem na zátoku, který jsem našla při běhu ke staré pevnosti úplně na jihu města.
Pohádky totiž musí mít svůj konec.