Moje pivní předsevzetí

S příchodem teplého vzduchu od jihozápadu jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem letos ještě nesplnila žádné předsevzetí. Všichni moji známí si prvního ledna vybrali masochistický bič, kterým se hodlají celý tento rok stresovat, jenom já ještě nemám nad čím skuhrat. Doktorát jsem si dodělala už v září, skladba mých koníčků je ušlechtile rozmanitá a můj šéf má tu čest mě zaměstnávat za celkem slušný plat. Jedna věc mi ale k dokonalosti chyběla – neuměla jsem pít pivo.

Muž mého života se za mě kvůli tomu vyloženě styděl a pokud se v námi navštíveném restauračním zařízení hospodskému rovnou neomlouval za moji neomalenost, nutil mě aspoň vypít si limonádu na chodbě. Na večírcích si se mnou nikdo nechtěl povídat o Nietzschem a krásní kolegové z práce rovnou prohlašovali, že na mléčnej bar s holkou nad patnáct se můžou leda krajcvajc. Při každonedělních obědech jsem byla pravidelně šikanována vlastní rodinou. Pokaždé, když jsem k pečené kachně vypila obligátní půllitr jablečného džusu, braly mého otce z toho pohledu žlučníkové křeče a můj dědeček mi za tu neslušnost hrozil vyděděním. Pivo se mi zdálo být hořké a bubliny mi lezly nosem už po prvním loku, ale plně jsem si uvědomovala, že v tomto státě patřím díky svému nechutenství mezi občany druhé kategorie, a měla bych s tím zlozvykem něco udělat.

K realizaci svého záměru jsem zvolila strategii postupného ponořování sosáku. S překvapením jsem totiž zjistila, že moje učitelka francouzštiny, dáma určitého věku s vizáží ikony firmy Chanel, chodí po práci do nádražní restaurace na jedno malý. Než jí přijede vlak, vsákne do sebe tu vychlazenou dobrotu místo jogurtové svačiny a zabrání tím přehnané potivosti způsobené teplým dnem a určitým věkem. Učinila jsem také tak a celý měsíc jsem cíleně vystupovala z autobusu o zastávku dříve, abych si v podniku Na Růžku mohla dopřát zvykací kúru. Začátky byly strašlivé. Hořkost tekutiny mi kroutila pusu do roztodivných tvarů a při přemáhání říhání jsem si namohla bránici tak, že jsem skončila na pohotovosti. Když mě sloužící mladý lékař pozval po ošetření na pivo, zbaběle jsem prchla. Pivo ponořené do těla je rychle vytlačováno ven a tak jsem se musela naučit nazpaměť mapku veřejných záchodků na cestě mezi nálevnou a domovem a absolvovat kurz asertivity pro stydlivé, abych si byla schopná říct o klíček k WC v místnosti plné mužů. Ale předsevzetí je třeba plnit a tak jsem systém „denně na jedno“ hrdinně udržela.

Místní štamgasti zprvu sledovali moje pivolibé úsilí s přezíravým úsměvem, ale poté, co jsem po dlouhém namáhavém dni poprvé vypila své jedno velké na ex, vzali mě za potlesku pod ochranná křídla. Repetent Fanula mě v rámci družby u baru naučil otevírat pivní láhev zubama a zavázal se mi pravidelně spravovat auto. Deputátní piják Drobeček mi pomohl s technikou loku, což vedlo ke snížení času likvidace jednoho půllitru pod deset vteřin a vytvoření nového ženského rekordu šárecké pivní župy. Podlahář Ota mi za pár piv zrenovoval parkety v obýváku a ještě mi ukázal několik zábavných triků s pivními tácky. Od hospodského s krásnýma modrýma očima jsem dostala potvrzení o podpoře celonárodního průměru ve spotřebě piva, které platí coby patnáctiprocentní sleva ve všech označených hospodách a taky jako vstupenka na fotbal. Nakonec jsem vyfasovala vlastní půllitr a klíček od WC.

Svět okolo mě se změnil. Bývala jsem plachá intelektuálka neuvyklá mužské pozornosti. Sledování mužných pokeců a sportovních přenosů v rámci mojí pivní převýchovy ze mě ale vykovalo respektovanou diskutérku v oblasti vačkových hřídelí a ofsajdových pastí. Krásné kolegy z práce jsem překvapila pozváním na jedno a povedenou sérií triků s pivními tácky. Po ekvilibristickém otevření pivní láhve pomocí zubů mě nejhezčí z nich požádal o ruku. Koupele ve zbytkovém pivu coby benefit pro nejlepší zákazníky mi vyhladily pleť a rozzářily vlasy. Pravidelná pitná kúra mi vymodelovala výrazné obliny v místech, kam jsem ještě před pár měsíci chtěla vetknout silikon, takže jsem na odhalené jaro a léto v plavkách konečně připravená. Muž mého života mě představil svým oblíbeným hospodským a s nadšením mě vysazuje na nálevní pult, aby se mou zdravou žízní mohl ve společnosti chlubit. Navíc mi vlivem dobrého měnového kurzu mezi půllitrem piva a dvěma deci vody výrazně ztučněla peněženka. Ne že bych to měla zapotřebí – krátce po další nedělní kachně mě dědeček učinil svou univerzální dědičkou a odkázal mi akr chmelnic, stolní minipivovar a doživotní členství v prestižním klubu Anonymních alkoholiků.

Venku začíná to pravé jaro a pivní zahrádky se konečně otevírají. Uvidíme se Na Růžku!

18.4. 2011 pro blog na Idnes.cz